Den sedmý: kdy vypluly lodě na Nil

Sedmý den tábora jsme začali trochu divoce. Jeden z nejstarších kluků nepovažoval za důležité jít až na záchod a odskočil si za chatku. Kdyby si aspoň pohlídal pohyb vedoucích…! Místo uklízení a provádění hygieny před snídaní a nástupem taky mezi sebou vedly dvě klučičí chatky válku. Kameny. Odnesl to nejmenší člen, předškolák Davídek, rankou na hlavě těsně nad okem. Potrestaný byl sice hned jiný David (a ne vedoucí), ale nakonec se v průběhu dne ukázalo, že ani rodinný klan z Perné nebyl zcela bez viny a kluci dostali zákaz si zdejšího štěrku úplně všímat! A protože ostatní taky mají občas roupy a spoustu volného času, okouní a neuklízí, historicky poprvé se do denního programu vrátí již zrušená ranní rozcvička. A to nás v neděli chtěli vedoucí nechat přispat si!

Posilou našeho tábora se na jeden den stala devítiletá Valentýnka, která přijela s rodiči na Podmitrov na víkend a neměla tady žádnou kamarádku. Přibral ji k sobě první oddíl a vedoucí ji hodně chválili. Dopoledne jsme stavěli pouze z přírodního materiálu a pár drobností jako byl balónek, trocha vosku a kousek izolepy a papíru, felúky. Malé loďky na převážení nákladu po Nilu, jsme měli v každém oddíle tři.

Po poledním klidu se sice zatáhlo, ale my jsme se i přesto vydali k řece. Vedoucí Dava nejdřív zorganizoval prezentaci našich výtvorů před „odbornou komisí“ (po táboře budou ke shlédnutí čtyři videa), kde jsme mluvili o stáří lodi, její rychlosti i konstrukčních vychytávkách a každý oddíl si vybral svého „šťouchače“ – kormidelníka. Ten jediný se směl brodit za lodí v říčce a maximálně desetkrát jí pomoci v plutí šťouchnutím klackem.

Na břehu pod stromy jsme fandili, jak to šlo. Prožívali jsme každé zastavení na „voleji“, každý „útes smrti“, kde dvě lodě ztroskotaly, ale do cíle na Asuánskou přehradu (tu jsme postavili už před dvěma dny při koupání) jich dorazilo osm. Že počty nevychází? Nejlepší byla samozřejmě bárka z kůry, jejíž vlajky nesly jména vedoucích! ;-) Všechny tři své lodě dostal aspoň v podobě voru do Asuánu první oddíl, po dvou lodích pak dvojka s trojkou. Za konstrukce byli pochváleni zejména Adéla Š. a Lubor, za vedoucí Dava. Nejvíc pobavil druhý oddíl svou ponorkou s brčkovými periskopy, která se nakonec ale vůbec neponořila…!

Kdo chtěl, mohl se ještě krátce osvěžit v řece, a pak vedoucí rozdělili všechny táborníky na malé a velké podle vzrůstu i fyzických schopností. Pro každou skupinu zvlášť byly připraveny bojovky, aby si to velcí užili bez ohlížení se na prcky pod nohama a naopak i malí měli možnost v takových hrách vyniknout. Výpis ze zdravotního deníku raději vynecháme, protože se vedoucí bojí, že by příští rok jeli na tábor sami ;-) Mamko, taťko, babi a dědo, nemusíte se bát, kdyby někdo z nás posílil řady fiktivního „čtvrtého oddílu“ Kriplíků, určitě byste se to od Jiřky dozvěděli přes telefon!

Zdravotnice se ale musela trochu zlobit na Olíka, který už dvakrát blinkal, ale ani jednou jí to nepřišel říct, jedl a normálně běhal. Hned mu naordinovala dietu a odpočinek, stejně jako později večer Daníčkovi. Na kluky zřejmě přišla únava a mělo by zabrat vyspání a odpočinek.

Na pohotovost do Nového Města se opravdu jelo – tentokrát se skupinou poštípaných. Ošklivě opuchnutá noha vedoucí Monči, stehno Terezky S. a prst Lukyho P. se nám vůbec nelíbily. Kalciovou injekci už prý doktoři dětem nedávají, proto se naši další marodi vrátili zafačovaní a namazaní divnou hnědou mastí. Dva dny neumývat se prý zvládnou ;-) Největší smůlu má teď ale Terča, která je vzácným zdravotnickým úkazem – po tabletce antihistaminik okamžitě usíná jak Šípková Růženka :-)

Pokud se mezi pochvalami objevují pořád stejné oddíly a stejná jména, tak je to opravdu zaslouženě. Prvnímu oddílu se ještě večer podařilo po přísunu osmi písmenek rozluštit nápis na jejich kusu papyru, kterým se na konci tábora pokusíme společně zahnat mumii zpět do hrobky a uzdravit se. Co však text dvojky a trojky? Zbývá nám na to ještě pět dní. Nebo už jenom?!

P.S. Ono to s námi vypadá po zdravotní stránce docela divoce, ale jde vesměs o „blbinky“. Jenom je jich moc… Vloni jsme to zakřikli, nejeli jsme ani jednou do lékárny a k doktorovi, Jura si užil. Letos si „užívá“ Jiřka jako dva v jednom, protože Jura musí pracovat. Ale co nás nezabije, to nás posílí, a každý tábor nás něco nového naučí! Děkujeme všem rodičům (dětí i našim) za podporu! :-)