Průzkum ostrova Oslavany

Den, na který se všichni těší – celodenní výlet DO CIVILIZACE! Hned po snídani (čtvrtek) nafasoval každý průzkumník sáček, do něj si naskládal rohlíky, paštiku, sýr, broskev a oplatek, k tomu půllitrové pití, přidal pláštěnku a peněženku, vybavil se pevnou obuví a čepicí a mohl vyrazit. Ze základního tábora vyšly směr Oslavany čtyři průzkumné skupiny pod velením sedmi vyšších důstojníků. Nejstarších dvanáct mělo s Kubou naplánovanou speciální trasu o délce 11 kilometrů, ostatní tři skupiny šly pouhých osm.

Ačkoliv ráno počasí lehce zahrozilo deštěm a vedoucí zvažovali, zda si děti nemají raději vzít i mikiny, sotva jsme vytáhli paty z údolí řeky, nastalo peklo. Námořníci brzy vypili své příděly vody a napájeli je dospělí, kteří nesli větší láhve. Cíl – těžební věž Kuklu na kopci nad Oslavanami – jsme viděli z dálky, ale vůbec se neblížila. Poslední kopec jsme šplhali z posledních sil! Vedoucí nás hnali rychle vpřed, protože byl soutěžní program objednaný přesně na poledne. Nejrychlejší skupinou byli deset až dvanáctiletí, krátce po nich dorazili nejstarší, před půl jednou osm až desetiletí, ale ani nejmenší (6-8 let) nezůstali moc pozadu. Na nohy nás postavily ledňáčky a mohli jsme se vrhnout vstříc úkolům v bludišti!

Každá „pochodovací“ skupina byla už předem rozdělena na dvě až čtyři menší skupinky, které si vymyslely název, sepsaly své členy a pracovníci Permonia tyto informace nahráli na čipy. Těmi jsme se přihlašovali na tabletech u atrakcí, kde jsme plnili permoníkovské úkoly, a zadávali čtyřmístné kódy. Ty byly ukryty například zespodu malého voru na jezeře, pod netopýrem, uprostřed bludiště, v bedně, která se otevřela po poskládání koleček a zatočením kliky… Pokud jsme nezískali správnou odpověď, přišli jsme o jeden ze tří životů.

Nejstarší hráli ve trojicích těžší Magic Permon level 2 a jedna skupina z pěti nepřežila. Stejně tak jedni z prostředních neuspěli u levelu 1. Nejmenší děti, které ještě neumí písmenka a čísla, anebo by pro ně bylo obtížné číst dlouhé veršované texty, šly ve dvou skupinkách po pěti se Šárkou a Áďou a hledaly značky. A všichni velcí jim teď závidí medaile, které za splnění všech úkolů dostaly :-) Terezka, Michalka, Lukýsek, Kubík K. a další je hrdě nosí :-) Úspěšní velcí si odnesli velkou dřevěnou kostku s obrázky permoníků. Taky jsme si nakoupili trička, hrníčky, plyšáky, oplatky… hranolky, kukuřici, ledňáčky… :-)

Permonium nabízí spoustu atrakcí od lanových aktivit (na které mohli jen ti nejstarší), přes plavení na minivorech, návštěvu nitra sopky, procházku třemi bludišti, průlez kotlem, průchod tunelem, ve kterém jede proti hráčům vlak, návštěva štoly se zraněným horníkem, sfárání třepajícím se výtahem a potom naopak ještě výstup vysoko na starou důlní věž s výhledem do širokého okolí. Největší atrakcí je taky kiosek, kde bohužel nedávají jídlo zadarmo, jak si někteří malí nechali od velkých nakukat, ale na čipy :-)

Hra nám zabrala tři hodiny a bylo strašné vedro. Do areálu si každý nesl s sebou láhev pití a další jsme si kupovali. Odcházeli jsme ve čtvrt na pět a do tábora bychom se určitě po svých na šestou na večeři vrátit nestihli. Všichni jsme se rádi popovezli autobusem do Biskoupek a potom známou zkratkou seběhli do údolí naší říčky, kde už čekala Monča s autem a naložila nám batůžky. Dva kilometry do tábora jsme ušli v dobré náladě a v pohodě a napochodovali rovnou na večeři. Ovšem kdo by jedl špenát, když měl hranolky? ;-)

Největší pochvalu dostala posádka Morganu, kteří jako jediní zvládli i zpáteční cestu pěšky. Dvaadvacet kilometrů v pařáku (i když šli hlavně lesem) jim vrchní velitelství uznalo jako splněnou skupinovou výzvu a mohli si jít jako jediní po večeři zchladit uťapané nohy do bazénu. Všichni taky splnili individuální výzvu, když se ráno vzájemně vyhecovali a nechali si na čela namalovat lihovkou obrázky prasátek a takto vyrazili mezi lidi :-) (stejně to měli už v poledne dole)    

Výlet se všem moc líbil, jen velení podcenilo délku pochodu. Ihned po večeři se všichni (kromě nejstarších :-) ) velmi rychle otřepali a vyžadovali balóny, aby mohli hrát fotbal a volejbal (letošní móda). A nejvíc ti, kteří už v půlce cesty tam nejvíc fňukali, jak nemůžou – Paťa Š., David K. …! Na večerním nástupu pak musel admirál udělit trest sterledi (výplach nevymáchané pusy solným roztokem) dvěma starším táborníkům, kteří odmlouvali, byli drzí, ignorovali pokyny vedoucích a ohrožovali sebe i skupinu opakovaným vcházením do silnice a k tomu „mobilováním“. A nebylo to poprvé. Oba hoši trest přijali a po nástupu se přišli vedoucím omluvit, podali každému ruku a opravdu je to mrzelo. Jestli se doma později přiznají, je na nich, Jiřka slíbila, že pokud se to už nebude opakovat, ona nebude žalovat. (A zatím je to dobrý! :-) )

Protože všechno dobře dopadlo, můžeme už nyní prozradit, že u jedné skupinky došlo cestou k nemilé události, a to ztrátě nových dioptrických brýlí, zavěšených na lemu trička u krku, když si je námořník vyměňoval za sluneční. V době zjištění jsme už pochodovali po silnici a jsme neposluchy, které nebaví chodit u kraje, takže se nemohli Jiřka nebo Marťas vracet a brýle hledat. Naštěstí si námořník pamatoval dost přesně, ve kterém úseku je ještě měl, a tak se Jiřka vypravila další den autem na druhý výlet a šťastnou náhodou brýlky ve vytipovaném místě opravdu našla – a dokonce nepoškozené! :-) Všichni jsme z toho měli radost a táborník si za tuhle „ztrátu a nálezu“ každý večer až do konce tábora udělá dvacet dřepů (jeho ségra navrhovala sto kliků ;-) ). Tak už ho doma netrestejte, mamko a taťko ;-)