Velké večerní dobrodružství aneb vyplouváme!

Dne 23. prosince 1799 (v pondělí) jsme se probudili do mlhy. Kopce v okolí San Francisca vystupovaly z bílého oparu jako přízraky a my jsme absolvovali další z povinných rozcviček. Jako vždy nastoupili i všichni velitelé a cvičili s námi. Nesly se zvěsti, že vyplujeme už dnes večer, ačkoliv nikdo nic přesného nevěděl a cíl cesty je tajný. Měli bychom ale plout Pacifikem…

Admirál poslal loďstvu zašifrovanou zprávu, ale jeho rukopis byl tak nečitelný, že jsme strávili celé dopoledne luštěním. Písmena jsme hledali v lese. Abychom si namáhali své mladé hlavy, puberťáci z lodi Morgan hráli zvlášť kluci proti holkám (kromě Anet, která nebyla z noci dobře vyspaná a potřebovala v kajutě odpočívat). I tak v počtu pěti (proti šesti klukům) vyhrály velké holky s časem 54 minut! Ze tří posádek mladších, kteří tak měli možnost zkusit si luštění, aniž by to za ně udělali nejstarší, zvítězila loď Calypso, druhá byla posádka Poseidonu a námořníci z Black Wolf bohužel nedoluštili.

Po obědě a poledním klidu (byla rajská) jsme se mohli jít poprvé vykoupat, protože mraky poprvé přešly bez kapek deště. Bylo ale docela chladno, není to jako u nás na horkém jihu, takže ne všichni do bazénu vlezli. Jen velcí kluci si dávali závody v přeplavání pod vodou, zvládl to vedoucí Kuba, Patrik M. a taky Mates H., který nad Jiřkou vyhrál v sázce ledňáčka. Všichni ostatní na břehu fandili!

Podle rozluštěné zprávy z dopoledne jsme odpoledne museli sehnat bednu a do ní všechnu výstroj, kterou budeme na výpravě potřebovat. Zejména pět papírových střel na osobu, kotlík, lano… A odnést vše na kopec ke kontrole admirálovi. Háček byl v tom, že bednu museli nést i v terénu všichni a když se někdo pustil, počítaly se trestné body. Kromě posádky Poseidonu, která se pohádala a nezvládla prohru, takže musela být admirálem napomenuta a vyzvána ke sportovnímu chování, zvládli všichni úkol v pohodě. Nejrychlejší byli Calypso, druzí Black Wolf, třetí Poseidon. U posádek pomáhali i „Morgeni“.

Takové drobnosti se na táboře vyskytují pořád. Jeden druhému něco řekl, bratr se ho šel zastat, začali se žduchat… Nebo se někdo posmíval… Svítíme v chatkách přes den… Podnikavý klan bratranců začne prodávat na černo ostatním dětem balónky, i když to Jiřka zakázala, takže musí přijít do akce Monča jako pracovník finančního úřadu a pohrozit placením daní a pokutou… Naštěstí zatím největší problém, který vedoucí musí řešit, je mizení židlí z kajut. Kéž by to tak zůstalo! :-) I zdravotník se – ťuk, ťuk, ťuk – jen „fláká“ před chatkou :-)

Největší zážitek ale přišel večer! Admirál nás nechal nastoupit ve slavnostním oděvu (plavky, na nich dlouhé kalhoty, mikiny a pevná obuv, s sebou ručník), vyzkoušel si naši připravenost (pokřiky, pořadová cvičení), a pak nás se salvami na naši počest (trošku zabouřilo a objevila se duha) pozval k poslední hostině před vyplutím. Připili jsme si pravým rumem (kofolou) a na brambůrky se vrhli jako bychom je nikdy neměli. Z jídelny jsme potom po jednom odcházeli k lodi…

Cesta vedla přes čtyři stanoviště se svíčkami. Admirál se ptal, komu bychom napsali vzkaz na rozloučenou a co bychom mu řekli. Nejčastější odpovědí bylo, že rodině, že je má námořník moc rád, a ať se mají dobře. Mates P. by vyzýval, aby ho přijeli zachránit, kdyby se nevracel, a Vašek vzkázal, že on se určitě z plavby vrátí! Na dalším stanovišti padla otázka, kdo by nevíc námořníkovi chyběl. Rodiče, kamarádi, domácí zvířátka… A co by si s sebou vzal, kdyby mohl? Občas někdo nůž, jeden človíček by si vzal sádru (kdyby se něco stalo), a spousta i starších by nejradši na moři měla mamku :-) Poslední otázka byla, kam by chtěli doplout, kdyby si mohli vybrat. Velcí, na které dopadal soumrak a zamýšlení u svíčky, projevili většinou přání doplout domů, dva námořníci by rádi dopluli za někým blízkým, kdo už nežije, a nejvíce dětí by se rádo válelo někde u moře na pláži. A to se jim možná i ve hře splní ;-)

Cesta končila na břehu říčky u kmene, položeného přes vodu – lodního můstku. Na druhém břehu už byla připravena loď k odplutí, cestu k ní lemovaly svíčky (i na kamenech vystupujících z vody). Jeden po druhém pak námořníci přecházeli, přelézali a výjimečně i brodili, za asistence Kuby a Marťasa (od Jiřky), kteří strávili skoro dvě hodiny po stehna ve vodě, aby námořníky jistili. Nikdo nespadl a nevymáchal se navzdory pokřikování několika posměváčků, kteří přáli kamarádům „spadni, spadni!“. Kapitáni to ale slyšeli a odečetli jim body.

Pochvalu za překonání takové překážky (a strachu) dostali další den všichni, ale s hvězdičkou, že přešli ve stoje, navíc: Patrik M., Erik, Vašek, Aneta, Viki, Vojta, Lukášek a nejsuverénněji Kuba S. Úplně nakonec přešel admirál, zapískal, na břehu mávaly plačící manželky, světýlka pevniny a domovského San Francisca se vzdalovala… Lodi ahóóój!!!

Byla skoro večerka, když skupinky po pěti vždy s jedním z dospělých začaly brodit řekou zpět. Přechod po kládě totiž trvá dlouho. Bylo to asi největší dobrodružství na táboře. Brodit zvládla i malá Kristýnka, ale ti úplně nejmenší jeli „vláček“ obkročmo po kládě – Terezka, Paťa Š., Lukášek, Davídek… S instruktory potom skupinky pěti dětí odcházely do tábora, kde je kapitánka Monča rovnou zaháněla do pelíšků.

Největší újmu utrpěl Tonda, který sebou pleskl do vody, protože musel spěchat a nepočkal na vedoucí. Obě utopené boty ale stihli dospělí včas zachytit a námořníka exportovat na břeh. A protože byla tma, nastal chaos v obouvání a odložených ručnících. Prosíme rodiče o shovívavost u případného odhalení absence či záměny těchto kousků výbavy… (Vedoucí druhý den ještě místo kontrolovali a nikde nic nezůstalo.) Noční zážitek (a následná radost ze zrušené rozcvičky druhý den ;-) ) už nám všem ale zůstane! :-)

Tady poplujeme!