Dne 23. prosince 1799 (v pondělí) jsme se probudili do mlhy.
Kopce v okolí San Francisca vystupovaly z bílého oparu jako přízraky a my
jsme absolvovali další z povinných rozcviček. Jako vždy nastoupili i všichni
velitelé a cvičili s námi. Nesly se zvěsti, že vyplujeme už dnes večer,
ačkoliv nikdo nic přesného nevěděl a cíl cesty je tajný. Měli bychom ale plout
Pacifikem…
Admirál poslal loďstvu zašifrovanou zprávu, ale jeho rukopis
byl tak nečitelný, že jsme strávili celé dopoledne luštěním. Písmena jsme
hledali v lese. Abychom si namáhali své mladé hlavy, puberťáci z lodi
Morgan hráli zvlášť kluci proti holkám (kromě Anet, která nebyla z noci
dobře vyspaná a potřebovala v kajutě odpočívat). I tak v počtu pěti (proti
šesti klukům) vyhrály velké holky s časem 54 minut! Ze tří posádek
mladších, kteří tak měli možnost zkusit si luštění, aniž by to za ně udělali
nejstarší, zvítězila loď Calypso, druhá byla posádka Poseidonu a námořníci
z Black Wolf bohužel nedoluštili.
Po obědě a poledním klidu (byla rajská) jsme se mohli jít
poprvé vykoupat, protože mraky poprvé přešly bez kapek deště. Bylo ale docela
chladno, není to jako u nás na horkém jihu, takže ne všichni do bazénu vlezli.
Jen velcí kluci si dávali závody v přeplavání pod vodou, zvládl to vedoucí
Kuba, Patrik M. a taky Mates H., který nad Jiřkou vyhrál v sázce ledňáčka.
Všichni ostatní na břehu fandili!
Podle rozluštěné zprávy z dopoledne jsme odpoledne
museli sehnat bednu a do ní všechnu výstroj, kterou budeme na výpravě
potřebovat. Zejména pět papírových střel na osobu, kotlík, lano… A odnést vše
na kopec ke kontrole admirálovi. Háček byl v tom, že bednu museli nést i
v terénu všichni a když se někdo pustil, počítaly se trestné body. Kromě
posádky Poseidonu, která se pohádala a nezvládla prohru, takže musela být
admirálem napomenuta a vyzvána ke sportovnímu chování, zvládli všichni úkol
v pohodě. Nejrychlejší byli Calypso, druzí Black Wolf, třetí Poseidon. U
posádek pomáhali i „Morgeni“.
Takové drobnosti se na táboře vyskytují pořád. Jeden druhému
něco řekl, bratr se ho šel zastat, začali se žduchat… Nebo se někdo posmíval…
Svítíme v chatkách přes den… Podnikavý klan bratranců začne prodávat na
černo ostatním dětem balónky, i když to Jiřka zakázala, takže musí přijít do
akce Monča jako pracovník finančního úřadu a pohrozit placením daní a pokutou… Naštěstí
zatím největší problém, který vedoucí musí řešit, je mizení židlí z kajut.
Kéž by to tak zůstalo! :-) I zdravotník se – ťuk, ťuk, ťuk – jen „fláká“ před chatkou
:-)
Největší zážitek ale přišel večer! Admirál nás nechal
nastoupit ve slavnostním oděvu (plavky, na nich dlouhé kalhoty, mikiny a pevná
obuv, s sebou ručník), vyzkoušel si naši připravenost (pokřiky, pořadová
cvičení), a pak nás se salvami na naši počest (trošku zabouřilo a objevila se
duha) pozval k poslední hostině před vyplutím. Připili jsme si pravým
rumem (kofolou) a na brambůrky se vrhli jako bychom je nikdy neměli.
Z jídelny jsme potom po jednom odcházeli k lodi…
Cesta vedla přes čtyři stanoviště se svíčkami. Admirál se
ptal, komu bychom napsali vzkaz na rozloučenou a co bychom mu řekli.
Nejčastější odpovědí bylo, že rodině, že je má námořník moc rád, a ať se mají
dobře. Mates P. by vyzýval, aby ho přijeli zachránit, kdyby se nevracel, a
Vašek vzkázal, že on se určitě z plavby vrátí! Na dalším stanovišti padla
otázka, kdo by nevíc námořníkovi chyběl. Rodiče, kamarádi, domácí zvířátka… A
co by si s sebou vzal, kdyby mohl? Občas někdo nůž, jeden človíček by si
vzal sádru (kdyby se něco stalo), a spousta i starších by nejradši na moři měla
mamku :-) Poslední otázka byla, kam by chtěli doplout, kdyby si mohli vybrat.
Velcí, na které dopadal soumrak a zamýšlení u svíčky, projevili většinou přání
doplout domů, dva námořníci by rádi dopluli za někým blízkým, kdo už nežije, a
nejvíce dětí by se rádo válelo někde u moře na pláži. A to se jim možná i ve
hře splní ;-)
Cesta končila na břehu říčky u kmene, položeného přes vodu –
lodního můstku. Na druhém břehu už byla připravena loď k odplutí, cestu
k ní lemovaly svíčky (i na kamenech vystupujících z vody). Jeden po
druhém pak námořníci přecházeli, přelézali a výjimečně i brodili, za asistence
Kuby a Marťasa (od Jiřky), kteří strávili skoro dvě hodiny po stehna ve vodě,
aby námořníky jistili. Nikdo nespadl a nevymáchal se navzdory pokřikování
několika posměváčků, kteří přáli kamarádům „spadni, spadni!“. Kapitáni to ale
slyšeli a odečetli jim body.
Pochvalu za překonání takové překážky (a strachu) dostali
další den všichni, ale s hvězdičkou, že přešli ve stoje, navíc: Patrik M.,
Erik, Vašek, Aneta, Viki, Vojta, Lukášek a nejsuverénněji Kuba S. Úplně nakonec
přešel admirál, zapískal, na břehu mávaly plačící manželky, světýlka pevniny a
domovského San Francisca se vzdalovala… Lodi ahóóój!!!
Byla skoro večerka, když skupinky po pěti vždy s jedním
z dospělých začaly brodit řekou zpět. Přechod po kládě totiž trvá dlouho.
Bylo to asi největší dobrodružství na táboře. Brodit zvládla i malá Kristýnka,
ale ti úplně nejmenší jeli „vláček“ obkročmo po kládě – Terezka, Paťa Š.,
Lukášek, Davídek… S instruktory potom skupinky pěti dětí odcházely do
tábora, kde je kapitánka Monča rovnou zaháněla do pelíšků.
Největší újmu utrpěl Tonda, který sebou pleskl do vody,
protože musel spěchat a nepočkal na vedoucí. Obě utopené boty ale stihli
dospělí včas zachytit a námořníka exportovat na břeh. A protože byla tma,
nastal chaos v obouvání a odložených ručnících. Prosíme rodiče o
shovívavost u případného odhalení absence či záměny těchto kousků výbavy… (Vedoucí
druhý den ještě místo kontrolovali a nikde nic nezůstalo.) Noční zážitek (a
následná radost ze zrušené rozcvičky druhý den ;-) ) už nám všem ale zůstane!
:-)
Tady poplujeme!
ÚŽASNÉ!!!!! Přejeme námořníkům klidnou plavbu a šťastný návrat do přístavu!!
OdpovědětVymazat